10 zajímavostí o para ořeších: Co ukrývá vzácnost z deštných pralesů?

1. Jak se o para ořeších dozvěděl svět
2. Proč mají tolik jmen
3. Že stromy se dožívají více než 500 let
4. Kdo se stará o opylování
5. Jakou vůni mají květy
6. Že para ořechy zrají více než jeden rok
7. Jak je na tom celosvětová produkce ořechů
8. Proč vlastně para ořechy nejsou ořechy
9. Na co si při konzumaci para dát pozor
10. K čemu se používá dřevo juvie ztepilé
     

Para ořechy (nebo také „brazilské“ ořechy) jedí domorodí obyvatelé přinejmenším od období svrchního paleolitu, tedy už asi 11 000 let. První zmínky o brazilských ořeších ze Západu však pocházejí z roku 1569, z doby, kdy španělští a portugalští objevitelé procházeli Jižní Amerikou, bojovali, zabíjeli a podmaňovali si domorodé obyvatelstvo. 

Jeden z těchto objevitelů, španělský conquistador Juan Álvarez Maldonado, se při průzkumu oblasti řeky Madre de Dios v Peru s para ořechy „seznámil“ a okamžitě nařídil nasbírat tisíce plodů pro své hladové vojáky. 

A to byl v podstatě jediný světlý moment výpravy Maldonada a jeho vojáků – jejich čluny se pak totiž při plavbě po rozvodněné řece převrátily a došlo k několika krvavým bitvám (s konkurencí i domorodci), při nichž většina posádky zahynula. Maldonado se jen stěží dostal zpět do civilizace živý. Není tedy divu, že se tyto ořechy více rozšířily až poté, co Španělé a Portugalci lépe pronikli do zdejších džunglí.

Kupodivu to však byli holandští obchodníci, kteří para ořechy na počátku 16. století poprvé přivezli na starý kontinent , ačkoli trvalo ještě zhruba sto let, než se staly srdcovou záležitostí Evropanů. 

Do Ameriky se para ořechy dostaly na počátku 19. století a stejně jako v Evropě i tady nějaký ten pátek trvalo, než dosáhly popularity. 

Tento ořech má celou řadu názvů. Příčinu je přitom třeba hledat v oblastech původu stejnojmenné rostliny. Ačkoli byly objeveny ve Venezuele, po světě se o nich velmi často mluví jako o „brazil nuts“, tedy o  brazilských ořeších. A důvod? Brazílie byla a stále je důležitým vývozcem těchto plodů. Své další jméno „para“ pak získaly ořechy (jak jinak) podle brazilského státu Pará. 

Přestože nejčastější názvy tohoto křupavého obra připomínají největší jihoamerickou zemi, ve skutečnosti většina celosvětové úrody pochází ze dvou oblastí Bolívie. 

V této oblasti se mluví španělsky a para ořechy jsou zde známé pod různými názvy: 

Většinou jsou to variace na kaštan nebo mandli spojenou s konkrétní oblastí. Například název „castaña del Marañón“ by se dal přeložit jako „Marañónský kaštan“, přičemž Manañón je řeka v Peru.

Para ořechy rostou na vysokých stromech s názvem juvie ztepilá, které patří k vážně ohroženým druhům. Jsou to vysoké stromy, kterým je nejlépe uprostřed deštných pralesů, potřebují hodně vlhkosti a půdu bohatou na živiny. Tihle velikáni rostou ve volné přírodě okolo Amazonky a jejích přítoků a také v povodí řeky Orinoko – v oblasti o rozloze asi 2,7 milionu kilometrů čtverečních, která se rozkládá na severozápadě Brazílie a zasahuje do Peru, Bolívie, Kolumbie, Venezuely a Ekvádoru.

A pozor, majestátní výška není jediné, co dělá tyto stromy tak fascinující. Díky tomu, že rostou v nížinných deštných lesích, kde nejsou časté záplavy, mohou se dožít 500 i více let! 

Na rozdíl od jiných druhů ořechů se para ořechy vzhledem k náročným podmínkám, které stromy vyžadují, nepěstují na plantážích nebo v sadech, ale sbírají se přímo z přirozeného prostředí deštných pralesů. Téměř se nedají kultivovat a i způsob opylování stromů je poněkud zvláštní. Stromy je schopen opylovat pouze jeden hmyz – včela orchidejová, která je dostatečně velká, silná a má dostatečně dlouhý jazyk, aby dokázala otevřít květ a nasát nektar.

I proto je jejich sklizeň, a tedy i produkce, závislá na ekologických a politických podmínkách v daných oblastech – ohrožuje ji vypalování a vytěžování deštných lesů. Mizí tak totiž přirozené prostředí potřebné nejen pro růst juvie ztepilé, ale i pro život této malé pilné včelky.

Stromy juvie ztepilé kvetou žlutě a jejich květ silně zapáchá. Je velký, zhruba dva centimetry v průměru, dužnatý a samčí část květu má strukturu, kterou nenajdeme u žádné jiné čeledi rostlin na světě.

Po opylení dozrává na stromě kulovitý plod plný semen – para ořechů. Ten ale není dužnatý. Je velký až dvacet centimetrů a v průměru váží okolo 2 kg. Má velmi tvrdou slupku šedohnědé barvy, která se ve volné přírodě po dozrání rozevře. 

Stromy kvetou na podzim v období sucha, trvá ale celých 15 měsíců než para ořechy dozrají! Sklizeň probíhá v pralesech po období dešťů v lednu až březnu, kdy z velkých výšek padají na zem zralé plody. Pracovníci pak sbírají velké „dřevěné koule“ a pozor – jeden dospělý strom může vyprodukovat až 300 plodů! A to je docela slušná zásobička. Škoda, že se na sklizeň zralých para ořechů musí čekat přes rok…

Ať tak či tak, samotný sběr je opravdu nebezpečné povolání, protože každý lusk o velikosti kokosového ořechu váží většinou kolem dvou kilogramů a bez varování padá ze stromů s výškou 18patrové budovy. Lusky se řítí k zemi rychlostí až 80 km/h takovou silou, že se mohou zabořit hluboko do země.

Upřímně proto doufáme, že všichni pracovníci poctivě nosí helmy.

Para ořechy jsou velmi vzácné, a tak není divu, že tvoří pouze 1 % celosvětové produkce. Výnosy para ořechů jsou silně závislé na počasí a na rozdíl od ostatních ořechů jejich produkce dramaticky neroste. V sezóně 2018/2019 se vyprodukovalo rekordních 38 a půl tisíce tun, ale o rok později už produkce klesla na průměrných 26 tisíc tun. Největším producentem je Bolívie s 80 %, dále se para ořechy sbírají prakticky už jen v Brazílii a Peru.

Možná by vás to nenapadlo, ale brazilské ořechy jsou ve skutečnosti docela velkým přínosem pro jihoamerickou ekonomiku – každoročně ji obohatí o desítky milionů. Para ořechy jsou hospodářsky nejvýznamnějším lesním produktem (když nepočítáme těžbu dřeva) v povodí Amazonky. Jedná se především o vývoz, přičemž Velká Británie, Spojené státy a Německo ročně odkoupí v průměru 21 000 tun.

Ořech je podle botanické definice plod s tvrdou skořápkou a jedním semenem. Ale para ořechy tomu vůbec neodpovídají; ve skutečnosti je přírodovědci považují za semena, protože rostou uvnitř pecky tvrdého plodu. V ní jsou uzavřeny ve velkých luscích o velikosti pomela. Jeden takový plod pak v průměru obsahuje 10 až 24 semínek, tedy para ořechů.

Ve skutečnosti mají para ořechy blíže k borůvkám a kaki než třeba k mandlím nebo pekanovým ořechům. Lusky jsou nesmírně tvrdé – natolik, že je dokáží otevřít pouze dva živočichové: my, i když k tomu potřebujeme sekeru nebo mačetu, a malý hlodavec zvaný aguti, který lusky ohlodává svými dlátovitými zuby, aby si mohl pochutnat na výživném pokladu uvnitř.

Para ořechy jsou především bohatým zdrojem selenu. Selen je stopový prvek, což znamená, lidskému tělu stačí ke správnému fungování doplnit pouze malé množství denně. Příznivě ovlivňuje obranyschopnost organismu, tvorbu spermií a normální funkci štítné žlázy. Zdravá štítná žláza pak produkuje hormony, které jsou nezbytné pro metabolismus a regulaci tělesné teploty.

Selen z para ořechů příznivě působí i na vlasy a nehty. Názory na to, kolik je doporučená denní dávka selenu, se nicméně rozcházejí, ale v průměru se udává okolo 50–60 mikrogramů. Důležité však je, že člověk by si měl hlídat i horní hranici příjmu, protože ve vyšších dávkách je selen toxický. Z těchto důvodů se nedoporučuje jíst více než 2–3 para ořechy denně. Už jeden para ořech totiž pokryje DDD selenu – zvlášť ti naši obři! 

Mohutné tropické stromy, které plodí para ořechy, mají velmi kvalitní tvrdé dřevo. Používalo se na výrobu lodí, podlah a jako stavební materiál. Strom dosahuje výšky 50 metrů a průměru kmene 1 až 2 metry, což z něj činí jeden z největších stromů amazonských deštných pralesů.

Kmen je rovný a běžně bez větví až do více než poloviny výšky stromu. Na vršku ho zdobí koruna dlouhých větví, která se většinou tyčí nad korunami okolních stromů. Kůra je šedavá a hladká. V současnosti je v Brazílii, Bolívii a Peru zákonem zakázaná jeho těžba. Jak ale jistě víte, nelegální vytěžování deštných lesů se tu děje a představuje velké ekologické hrozby.